O pneumokokových infekcích se často hovoří v souvislosti s život ohrožujícím zánětem mozkových blan. Pneumokoky však mohou vyvolat i další onemocnění. Ta sice nejsou tak závažná, ale pro pacienty jsou nepříjemná a mnohdy je doprovázejí komplikace. Které nemoci to jsou?
Bakterie Streptococcus pneumoniae, označovaná jako pneumokok, se běžně vyskytuje v horních cestách dýchacích u dětí i dospělých. Takové osoby mohou být coby bacilonosiči zdrojem nákazy. Pneumokoky se přenášejí sekretem z dýchacích cest, nakazit se tedy můžete třeba slinami nebo kapénkami při kýchnutí či kašli. Nejohroženější jsou děti do 2 let a senioři nad 65 let. Infekce se u nich rozvíjí hlavně při oslabení organismu. Oslabit tělo může například viróza nebo chirurgický zákrok (operace).
V současné době je známo asi 90 typů pneumokoků. Většinu onemocnění vyvolává některý ze 13 typů označovaných čísly 1, 3, 4, 5, 6A, 6B, 7F, 9V, 14, 18C, 19A, 19F a 23F. Pokud pneumokok napadne část těla, ve které se za normálních okolností nevyskytují bakterie, hovoří se o invazivním pneumokokovém onemocnění.
Mezi invazivní pneumokoková onemocnění patří:
Pneumokok někdy napadne i vedlejší nosní dutiny, kde způsobí zánět – sinusitidu. Častější je však jeho proniknutí do oblasti uší, kde vyvolá zánět středního ucha.
Pneumokok je příčinou až poloviny zánětů středouší. Přestože v tomto případě nejde o invazivní onemocnění, neléčená infekce se může rozšířit do mozku. Opakované záněty mohou být velmi bolestivé a trvale zhoršit sluch.
Onemocnění vyvolané pneumokoky vyžaduje léčbu pomocí antibiotik. Problémem může být odolnost (rezistence) bakterií k působení těchto léků – ve 3 z 10 případů je pneumokok odolný vůči více než jednomu typu antibiotika. Proto se léčba často zahajuje antibiotiky se širokým záběrem (širokospektrými) a až po přesném popsání bakterie v laboratoři se medikace upravuje.
Pneumokokové infekce se mohou šířit snadno a rychle. Spolehlivou ochranou je očkování. Proč má takový význam?
(pak)
Zdroje:
www.cdc.gov/pneumococcal/index.html
www.vaccines.gov/diseases/pneumonia
Myslíte si, že očkování nebo neočkování je jen čistě vaše věc? Bohužel není. Neočkování zdravých dětí podrývá kolektivní imunitu a tím zabíjí ty, kteří očkováni být nemohou. Tak končí i příběh Maximiliana Schoenbohma.
Oddalování nebo odmítání očkování znamená riziko nejen pro samotné dítě, ale také pro jeho nejbližší a pro kolektiv, ve kterém se běžně pohybuje. Za negativním postojem často stojí nepřesné informace nebo nesprávná komunikace. Koho mohou rodiče považovat za průvodce očkováním?
Rodiče mnohdy nemají jasno v tom, kdy může či nesmí být jejich dítě očkováno. Napovíme, jak lékaři vzhledem k vakcinaci hodnotí nemoc a nežádoucí či alergické reakce.
Otestujte se
Dobrý den, ráda bych si upřesnila očkovací schéma u Prevenaru 13. Syn dostal první dávku ve 4 měsících, druhou v 6 měsících. Našla jsem, že přeočkování by mělo proběhnout v 11.-13. měsíci, ale pediatrička mi řekla, že očkují až před 2. rokem. Místo prevenaru chce ve 14 měsících očkovat Priorix. Pro úplnost dodávám, že třetí dávku Hexacimy dostal ve 12 měsících. Je takové schéma možné? Děkuji.
Očkovat poslední dávku Prevenaru 13 ve 2 letech není správně. Očkovací schémata jsou velmi pečlivě nastavena tak, aby poskytovala co nejlepší ochranu. Neměla by se proto neodůvodněně měnit ani rodiči, ani lékaři. 2 dávky, které Váš syn v kojeneckém věku, neposkytují dlouhodobou ochranu. Z tohoto důvodu by měla být 3. dávka podána kolem 1 roku věku, jinak bude po dobu celého 1 roku (od 1 do 2 let) nedostatečně chráněný. Vakcíny se také nedávají jedna místo druhé. Každá chrání proti určitému specifickému infekčnímu onemocnění a každá má své jasně stanovené schéma. Dítě po 1 roce věku by kromě hexavakcíny, pneumokokové vakcíny a MMR (Priorixu) mělo být očkované také proti planým neštovicím, chřipce, klíšťové encefalitidě, hepatitidě A a meningokokům.